Začátkem roku jsem měla možnost vidět film v původním znění s titulky "La Môme" o životě asi nejznámější představitelky tzv. živého šansonu Édith Piaf s famózní Marion Cotillard v hlavní roli.
Zmínila jsem se o tom kolegyni v práci a druhý den mi na stole přistála kniha.
Pokud mě film nadchl, tak z knihy jsem byla naprosto unešená.
Napsala jí formou vzpomínek nevlastní sestra Édith Piaf z otcovy strany Simone Berteaut, kterou Édith oslovovala "Momon" (zdrobnělina od Simone).
"Momon" prožila s Édith dny její největší bídy, kdy spolu zpívaly na ulici a žily ze dne na den, její oslňující vzestupy i ničivé pády. Prožívala s ní nejednu těžkou chvíli, když jí v věku 2,5 let zemřela na zánět mozkových blan dceruška Marcelka, které láskyplně říkala Cecel.
Stála jí po boku při Édithině věčném hledání a boji o životní lásku, kterou poznala dvakrát v životě.
Poprvé o ní přišla vinou leteckého neštěstí, kdy její milovaný boxer Marcel Cerdan zahynul při cestě za Édith do Ameriky; podruhé, když už nevěřila, že jí vůbec ještě potká, jí její velké lásce odebrala zhoubná nemoc, na kterou Édith zemřela. Z lásky o víc jak dvacet let mladšího, ale o to horoucněji ji milujícího kadeřníka a začínajícího zpěváka a herce Théa se směla těšit jen něco málo přes rok.
Simone s ní procestovala značnou část světa a i když pak později založila rodinu, vdala se a narodil se jí syn, kterého pojmenovala na památku Édithina boxera Marcel, nikdy nepřestala být s Édith v kontaktu.
Simone s ní strávila i Édithinu poslední noc, kdy podlehla následkům svého vášnivého a bouřlivého života.
"Žila jsem dvakrát...", říkávala a bylo to přesně tak. Ve svém věku 47 let měla za sebou tolik, že by to vydalo ne na dva, ale na pět životů.
Žila přesně v duchu své nejslavnější písně "Non, je ne regrette rien" (Ne, ničeho nelituji):
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
To dobré,
co mi udělali,
i to zlé,
všechno mi je jedno!
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Ničeho nelituji!
Je zaplaceno, zameteno, zapomenuto,
kašlu na minulost.
Svými vzpomínkami
jsem podpálila oheň.
Moje bolesti, moje potěšení
už je víc nepotřebuji.
Zametla jsem s láskami,
s jejich tremoly,
zametla jsem navždy,
začínám od nuly.
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
To dobré,
co mi udělali,
i to zlé,
všechno mi je jedno!
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
Protože můj život,
protože mé radosti
dnešním dnem
znovu začínají s Tebou.
Ne! Nelituji ničeho!
To dobré,
co mi udělali,
i to zlé,
všechno mi je jedno!
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Ničeho nelituji!
Je zaplaceno, zameteno, zapomenuto,
kašlu na minulost.
Svými vzpomínkami
jsem podpálila oheň.
Moje bolesti, moje potěšení
už je víc nepotřebuji.
Zametla jsem s láskami,
s jejich tremoly,
zametla jsem navždy,
začínám od nuly.
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
To dobré,
co mi udělali,
i to zlé,
všechno mi je jedno!
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
Protože můj život,
protože mé radosti
dnešním dnem
znovu začínají s Tebou.
Zavřete a oči a zaposlouchejte se do nestárnoucího hlasu "Madame Piaf", který ani po těch letech, které od nahrávky uplynuly, neztratil nic na své síle a jedinečnosti.
A pokud se vám podaří knihu sehnat a přečíst si jí, což opravdu vřele doporučuju, připravte si pořádnou krabici kapesníků. Já jich něco posmrkala. Protože brečet budete a ne jednou.
"Pro mne Édith ani neumřela, odjela na turné, jednou se vrátí a zavolá.
Slyším ji, jak si tichounce, jen tak sama pro sebe - a pro mne - prozpěvuje básničku, kterou jí věnoval Michel Emer:
Jak píseň na tři doby
život ji protancoval.
Bylo to těžké, kdoví,
mělo to lehká slova.
Ty, který jsi ji potkal,
pamatuješ se na ni.
I sláva ale končí
jen prachem k rozfoukání.
A přece nechat by tu chtěla
nějakou píseň, aby neumřela.
Paměť se věru snadno ztrácí,
melodie zas věčně vrací
jak píseň na tři doby,
tak v Paříži to chodí..."