Tak vás všechny vás po dvou týdnech zas zdravím
No, byly to tedy perné dva týdny.
Začala to naše maličká, se svým obvyklým příšerným kašlem, ke kterému se přidaly horečky v rozmezí 38-39°C. Z krevních testů nic moc nevylezlo, ale protože horečka trvala už šest dní, rozhodla se pí doktorka nasadit antibiotika.
Týden utekl a zlepšení minimální. Na kontrole se zjistilo, že na poslech je to o dost horší a že tam stopro něco je. Takže hurá na RTG a zpět a co myslíte? Byl tam. Oboustranný zápal plic. Ale ne jen tak ledajaký. To by ta první antibiotika zabrala. Někdo nám na to naše mrně frknul nějaká mykoplazmata, nebo nedej bůh chlamydie. Takže změna a dostala jiná, makrolidová antibiotika, prý stopro zaberou (zabrala).
No, byly to tedy perné dva týdny.
Začala to naše maličká, se svým obvyklým příšerným kašlem, ke kterému se přidaly horečky v rozmezí 38-39°C. Z krevních testů nic moc nevylezlo, ale protože horečka trvala už šest dní, rozhodla se pí doktorka nasadit antibiotika.
Týden utekl a zlepšení minimální. Na kontrole se zjistilo, že na poslech je to o dost horší a že tam stopro něco je. Takže hurá na RTG a zpět a co myslíte? Byl tam. Oboustranný zápal plic. Ale ne jen tak ledajaký. To by ta první antibiotika zabrala. Někdo nám na to naše mrně frknul nějaká mykoplazmata, nebo nedej bůh chlamydie. Takže změna a dostala jiná, makrolidová antibiotika, prý stopro zaberou (zabrala).
No jo, řeknete si, ta nadělám s jedním zápalem plic. On by byl docela fajn, kdyby byl sám a nepřibral si kámoše.
Druhý den po tom, co jsme absolvovali martýrium s tou mladší, telefonát ze školy. Sám pan řídící osobně. Prý "mám tu Vašeho syna, rozsekl si hlavu o futro dveří, vidím to na šití". Začaly se o mě pokoušet mrákoty. Mám přijít? Asi ne, volám rychlou, odvezou ho nemocnice. Šmande, co mám dělat já, mám doma pětileté dítě se zápalem plic na antibiotikách! Nedělejte nic, dám jim na vás kontakt a oni se Vám ozvou. Podlomily se mi kolena. Zasáhla babička, která na mě musela zvýšit hlas, abych naskočila do normálního módu: nech mi tady dítě, já ho pohlídám, a utíkej do školy.
Dopádila jsem do školy, u hospodářky sedělo jak rozbité leporelo poskládané metr osmdesát vysoké druhé dítě a na krvácející hlavě si drželo gázu. Vypadal jak když si něco šlehnul. Jak se ti to stalo? Já nevim. Jak nevíš? No, nevim. Cos dělal? Nevim! Naštěstí spolužáci věděli, prý vycházel se třídy, chtěl přeskočit židli, ale jaksi neodhadl poměr mezi svou tělesnou výškou, výškou výskoku a výší horní zárubně dveří (i pan řídící, který má ke dvěma metrům, se musí lehce shýbnout, aby prošel). A malér byl na světě.
Záchranáři přijeli, vyslechli, ošetřili, oba nás naložili a šupem do špitálu. Tam chlapečka zašili (šest kousků celkem) a šup s ním na lůžkové oddělení. Lehký otřes mozku a retrográdní amnézie.
Udělali mu RTG a hlavu má tvrdou, prý se ani nehnula. Jednou hurá. Přišla neuroložka, proklepla, vyzpovídala, hm hm hm, raději si ho tu necháme na pozorování a zítra uděláme EEG. Vyšlo v pořádku, dvakrát hurá. Takže se tam ještě jednou vyspinká a za dva dny ho máte doma. A byl. Třikrát hurá. Bez nálezu, sice rozbitej, ale OK. V pátek mu vytáhli stehy a zítra už zas mastí na rachotu (tedy do školy).
A teď mi řekněte: co jsem kde udělala špatně? Pořád mám pocit, že jsem si nepřečetla návod, jak ta křehká stvoření jménem děti používat. Anebo jsem si ho přečetla minimálně hodně špatně.
Nemáte taky někdy ten pocit?
Jdu si udělat kafe a dát si něco sladkýho. To si snad opravdu zaslouženě zasloužím. Co?
![]()
Tak se zatím mějte parádní a ať se vám vyhýbají podobné katastrofy.
Pa, L.
Druhý den po tom, co jsme absolvovali martýrium s tou mladší, telefonát ze školy. Sám pan řídící osobně. Prý "mám tu Vašeho syna, rozsekl si hlavu o futro dveří, vidím to na šití". Začaly se o mě pokoušet mrákoty. Mám přijít? Asi ne, volám rychlou, odvezou ho nemocnice. Šmande, co mám dělat já, mám doma pětileté dítě se zápalem plic na antibiotikách! Nedělejte nic, dám jim na vás kontakt a oni se Vám ozvou. Podlomily se mi kolena. Zasáhla babička, která na mě musela zvýšit hlas, abych naskočila do normálního módu: nech mi tady dítě, já ho pohlídám, a utíkej do školy.
Dopádila jsem do školy, u hospodářky sedělo jak rozbité leporelo poskládané metr osmdesát vysoké druhé dítě a na krvácející hlavě si drželo gázu. Vypadal jak když si něco šlehnul. Jak se ti to stalo? Já nevim. Jak nevíš? No, nevim. Cos dělal? Nevim! Naštěstí spolužáci věděli, prý vycházel se třídy, chtěl přeskočit židli, ale jaksi neodhadl poměr mezi svou tělesnou výškou, výškou výskoku a výší horní zárubně dveří (i pan řídící, který má ke dvěma metrům, se musí lehce shýbnout, aby prošel). A malér byl na světě.
Záchranáři přijeli, vyslechli, ošetřili, oba nás naložili a šupem do špitálu. Tam chlapečka zašili (šest kousků celkem) a šup s ním na lůžkové oddělení. Lehký otřes mozku a retrográdní amnézie.
Udělali mu RTG a hlavu má tvrdou, prý se ani nehnula. Jednou hurá. Přišla neuroložka, proklepla, vyzpovídala, hm hm hm, raději si ho tu necháme na pozorování a zítra uděláme EEG. Vyšlo v pořádku, dvakrát hurá. Takže se tam ještě jednou vyspinká a za dva dny ho máte doma. A byl. Třikrát hurá. Bez nálezu, sice rozbitej, ale OK. V pátek mu vytáhli stehy a zítra už zas mastí na rachotu (tedy do školy).
A teď mi řekněte: co jsem kde udělala špatně? Pořád mám pocit, že jsem si nepřečetla návod, jak ta křehká stvoření jménem děti používat. Anebo jsem si ho přečetla minimálně hodně špatně.
Nemáte taky někdy ten pocit?
Jdu si udělat kafe a dát si něco sladkýho. To si snad opravdu zaslouženě zasloužím. Co?
Tak se zatím mějte parádní a ať se vám vyhýbají podobné katastrofy.
Pa, L.
